Je to už bezmála tradice SŠA Ústí nad Orlicí, že jednou za rok pošle díky evropskému projektu Erasmus+ několik svých studentů na stáž do zahraničí. Letos tomu nebylo jinak. Druhý týden v říjnu se deset studentů vydalo na zkušenou do Vídně, kde si mohlo během 14 dnů ověřit své schopnosti a dovednosti v místních autoservisech. Takto to vypadá ideálně, pravdou ale je, že jsou to vesměs teenageři, kteří vůbec poprvé opustí rodný dům, vůbec poprvé jedou sami do zahraničí, poprvé do velkého a moderního města (třeba vůbec poprvé jedou metrem…), poprvé podepisují pracovní smlouvy, jednají se zaměstnavatelem, s kolegy, poprvé mluví souvisle naživo anglicky… Taky ale sdílejí kuchyň, pokoj, koupelnu s jinými, bez toho aniž by jim někdo říkal, že si mají po sobě uklidit, domluvit se na tom, kdo vyzvedne snídani, kam se půjde.  Všechny tyto zkušenosti jsou cenné tím, že se dovídají nejen o tom, jak funguje svět kolem nich, ale – což je stejně důležité a pro ně dost možná důležitější – jak fungují oni v něm.

Den co den tedy vyrážely dvojice studentů do „svého“ servisu, kde dělali to, co už znají ze svých praxí ve škole – od běžného úklidu auta přes pneuservis, výměny olejů, filtrů, seřizování brzd, vstřikování… po čištění motoru a mnohé další. Po 6 – 8 hodinách práce se vrátili zpět „domů“, kde je mnohdy čekala druhá „směna“. Není přece možné nechat město valčíků jen tak bez povšimnutí, a tak jsme vyráželi do víru velkoměsta. Co jsme mohli, to jsme viděli – Hofburg s mnoha jeho křídly – v jednom z nich žije současný rakouský prezident, ale je zde i habsburská klenotnice, jezdecká škola, národní knihovna nebo třeba komnaty císařovny Sisi…. Shlédli jsme radnici, parlament, operu i Burgtheater, náměstí Marie Terezie s nádhernými budovami Přírodovědného a Uměleckohistorického muzea – někteří z nás dokonce i zavítali dovnitř… Prohlédli jsme si slavné sbírky Albertiny i Technického muzea, dali popustit adrenalinu v Prátru, potěšili se pohledem na žraloky, vyšplhali na věž Dómu sv. Štěpána, kroutili hlavami nad křivkami Hundertwasserových staveb a nevynechali ani Schönbrunn. Nic nám neuniklo.

Stálo to za to. Bylo to sice náročné a těšili jsme se domů – kdo by se taky netěšil na svou postel, svůj klid, své jídlo, své kamarády – ale v důsledku to byla moc dobrá zkušenost. Více takových!

Mgr. Marcela Boštíková